Strašit nebo nestrašit

Do týdne jsou tu čert, anděl i Mikuláš. A tak jsme se se kamarádkami bavily o tom, v jakém duchu se letošní mikulášská nadílka ponese.

Všechny jsme se shodly na jednom: děti musí vidět nějakého čerta, musí ukázat Mikuláši, jak jsou šikovné a jak umí zpívat, nebo recitovat a nakonec by je vlídným slovem měl potěšit anděl.

Pobavilo mě, jak rozdílně každá z nás vnímá potřebu postrašit své děti. První kamarádka si vloni do domu pozvala trio, ve kterém čert připomínal ty nejhorší stvůry z rakouských čertovských rejů, Mikuláš nosil masku Lenina, celá akce dotažená do posledního detailu...pekelné zvuky, starodávná kniha hříchů.... A letos by se nebála podobné postrašení svých dětí zase zorganizovat.

Druhé, třetí kamarádce i mě stačí soft verze mikulášské besídky ve školce. Souhlasím s nimi. Doma by mělo být bezpečno. Čerti ani žádní bubáci do domu přeci nepatří. Nebo snad ano? Došly jsme společně k závěru, že domov je místo, kde by mělo být bezpečno. Bez výjimky;o) Čerti a jiní čerchmanti patří přeci jen do pohádek.
B.T.